1. Ukázka z knihy Ve stínu Havrana

     Odpoutal zrak od západu až ve chvíli, kdy mu nad hlavou zatřepetala křídla a kousek od něj se usadil havran. Černý pták si klidně protřepal peří, pootočil hlavu na stranu a svým černým okem v neměnném pohledu si muže prohlížel. Muž natáhl ruku a s úplnou samozřejmostí okřídlence pohladil po sametovém peří. Jemně a láskyplně, jako by hladil vlastní dítě či hýčkal svou milenku. Pak se znovu od svého společníka odvrátil.

     Havran si ledabyle načechrával peří, zatímco muž dále bloudil zrakem po okolí. Ale už se nedíval na nebe. Cosi se změnilo. Snad přítomností černé bytosti. Už se nekochal krásou… Prohlížel si rovinu pod sebou. Mrtvá, pokroucená a zmrzačená těla byla rozseta po celém poli. Rozházené figurky na šachovnici. Několik krkavců kroužilo nad bojištěm, ze kterého vítr zanášel hnilobný pach smrti až k sedícímu muži. Kromě křiku létajících mrchožroutů vládlo ticho. Zoufalé ticho. Bolestivé ticho… Ticho! A za chvíli vše pohltí milosrdná temnota… brzy už přijde!

     Havran roztáhl křídla a vznesl se do výšin. Už je čas jít… Oni volají…

     Vstal. Neměl jméno, neměl duši, neměl snad ani vlastní tvář. Byl jako soumrak. Každý den jiný, a přesto tisíce let stále stejný a neměnný. Nepřicházel odnikud a kráčel nikam, následován svým jediným přítelem a společníkem, jenž mu kroužil nad hlavou. Mrchožroutem s černým peřím. Poslem smrti.