Už při psaní prvních povídek před více než dvaceti lety jsem si pohrával s myšlenkou, že je jednou vytisknu, zkompletuji a vydám. Klidně jen sám pro sebe. A protože jsem chtěl, aby kniha měla také obrazovou podobu, začal jsem tehdy hledat ilustrátory.

Oslovil jsem i několik skutečně výborných výtvarníků a vznikaly zajímavé práce. Postupně jsem ale zjistil jednu zásadní věc. Když píšu, mám v hlavě určitou představu o tom, jak svět, postavy a jednotlivé scény vypadají. A jakkoli může být výsledná práce ilustrátora skvělá, jeho představa se pochopitelně nemusí shodovat s tou mojí.

Je to trochu jako s filmem natočeným podle knihy, kterou jste četli mnohokrát. Film může být výborný, herci skvělí a režie perfektní, přesto se některé postavy nebo scény liší od toho, co jste si při čtení představovali vy. A s tím se nedá nic dělat. Film je zkrátka něčí interpretace.

Já jsem ale jako autor chtěl zachovat právě tu vlastní.

Zkoušel jsem tedy kreslit sám. A mohu s jistotou říct, že talent ke kresbě jsem po své mamince nezdědil.

Asi před deseti lety se mi dostal do ruky levný rodinný fotoaparát a napadlo mě, že bych mohl zkusit vytvořit fotoilustrace. Proč ne? Naučím se fotit. Co na tom může být složitého?

Po deseti letech mohu s naprostou jistotou říct, že to bylo složitější, než jsem čekal. Zároveň jsem ale fotografii úplně propadl. Stala se mojí vášní a postupně zastínila i tehdejší psaní. Ne však touhu vyprávět příběhy – naopak. Fotografie mi dala nový způsob, jak ji naplňovat.

Protože jsem měl k fantasy vždycky blízko, v mládí jsem se věnoval historickému šermu a jezdil na koni, dostal jsem se poměrně rychle k příběhové fotografii, kostýmovým focením a fotografování festivalů. A spolu s tím se začala pomalu vracet i původní myšlenka na fotoilustrace.

Definitivně se vrátila minulý rok, kdy jsem byl pozván na propagační focení ke knize Rémi od Michala Hrnčíře. A společně s ní se vrátila i chuť konečně vydat vlastní knihu.

Během celé té cesty jsem se postupně ponořil také do grafiky, fotomontáží a různých způsobů digitálního zpracování obrazu. Dnes máme navíc k dispozici nástroje, o kterých se mi před dvaceti lety ani nesnilo, včetně technologií využívajících umělou inteligenci.

Výsledkem je něco mezi fotografií a ilustrací.

Všechny ilustrace v knize Ve stínu Havrana mají fotografickou předlohu. Nejprve tedy vznikla fotografie konkrétní scény nebo postavy a teprve následně jsem s ní dále pracoval – od klasické úpravy fotografie přes fotomontáž a digitální kresbu až po využití moderních nástrojů včetně AI.

Obvykle to fungovalo právě tímto směrem: napsaná povídka určovala scénu, podle ní vznikla fotografie a z fotografie následně ilustrace.

U jedné povídky se ale celý postup obrátil.

U povídky Popel Brennaru jsem měl nejprve fotografii, která se mi jednoduše líbila. Nebyla původně určena jako ilustrace ke konkrétnímu příběhu. Přesto jsem ji začal zpracovávat, až z ní vznikla výsledná ilustrace. A teprve potom mě napadlo, že kolem tohoto obrazu napíšu povídku.

Tentokrát tedy nevznikla ilustrace podle příběhu.

Příběh vznikl podle ilustrace.

Nechtěl jsem vytvořit ilustrace, které by pouze doprovázely text. Chtěl jsem vytvořit svět, který jsem měl při psaní v hlavě.

A právě proto jsou tyto ilustrace součástí mé vlastní autorské vize knihy.

Možná nejsou čistou fotografií. Možná nejsou ani klasickou ilustrací.

Jsou jednoduše způsobem, jak jsem se po více než dvaceti letech pokusil ukázat čtenáři Ve stínu Havrana tak, jak jsem ho celou tu dobu viděl já.