Ještě pár let zpět by mě nenapadlo, že jednou sestavím vlastní antologii, no a zrovna vyšla druhá…

Všechno to začalo v lednu loňského roku, po neúspěšné kampani na Pointě jsem se rozhodoval, co se svým projektem dál. Má první antologie - Příběhy noci halloweenské - byla původně sbírkou mých šesti povídek s tématikou tohoto svátku. Kampaň nedopadla (naštěstí) a já uvažoval, že si to ve stejném stavu vydám sám. Úplnou náhodou mi tehdy napsal kolega Vojtěch Mokrý (kniha Lesočert) a nasadil mi brouka do hlavy. Právě díky němu jsem se nakonec rozhodl, sehnat další autory a z původně své sbírky povídek, udělat antologii, do které se nakonec zapojilo dalších 17 autorů.

A tak to začalo…

Napsal jsem příspěvek na Instagram a Facebook a čekal. Netrvalo dlouho a první povídky začínaly chodit. V téhle fázi jsem potřeboval sehnat kolegy (korektora a grafika), v čemž mi pomohla další známost. Můj dlouholený kamarád Michal Hrnčíř mi sehnal grafičku Andreu Andraščíkovou, a ta zas doporučila svou kamarádku Michaelu Havlovou (kniha Jsem tvůj anděl), ze které se vyklubala korektorka.

Kolegy jsem tedy měl, povídky chodily, já je průběžně s Míšou kontroloval a Andrea mezitím pracovala na ilustracích. Vše šlo víceméně bez komplikací. Cílil jsem na vydání začátkem října, aby to bylo vzhledem k zasazení knihy tématické.

Jenže… Místo toho, aby se šlo tisknou, mi z tiskárny napsali, že je sazba špatně nastavená a takhle se to vytisknout nedá. Bohužel tiskárna používá velmi specifická nastavení, se kterými se grafička dosud nesetkala. Tím nastalo období čtrnácti dnů stresu, úprav, kontrol, úprav, kontrol a dalších úprav. 

Ve finále se vydání zpozdilo pouze o ty dva týdny, antologie se moc povedla a já mám na co vzpomínat.

Pochopitelně jsem se tehdy zařekl, že už žádnou antologii pořádat nebudu a: “Kdyby mě taková kravina někdy znovu napadla, tak mi dejte pár facek…”. Ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné a již po pár měsících jsem začal připravovat druhou antologii.

Má partnerka přišla s tím, že by chtěla spolu se mnou sestavit fantasy antologii. Samozřejmě jsem jí nemohl říct ne… Takže zatímco ona (doporučuji ji sledovat na Instagramu https://www.instagram.com/trissmoradream/) se ujala obálky, některých ilustrací a grafiky u jednotlivých povídek, já se chopil samotného textu, vytyčil nějaké hranice a z původně nekonkrétní myšlenky na fantasy antologii jsem její téma zaměřil na mytologii. Též jsem chtěl, aby byla něčím vyjímečná a jak autorům, tak čtenářům něco předala. Proto jsem trval na tom, že na začátku každé povídky budou dohledatelná fakta z historie, mytologie či náboženství. Myslím, že to vyšlo skvěle a kniha není jen další antologií na trhu, ale při čtení se i něco dozvíte.

Tak vznikla má druhá (a tentokrát už snad opravdu poslední :D) antologie, nesoucí název Příběhy věků pradávných, která vyšla právě dnes. Najdete v ní 14 povídek a 1 bonusovou báseň od 14 českých autorů.

Nějaká ta čísla

Pojďme si dát pár čísel, která by Vás mohla zaujmout. Třeba také pomýšlíte na sestavení vlastního sborníku a tohle Vám trochu pomůže.

S jakým předstihem začít knihu připravovat? Určitě minimálně půl roku předem. Chvíli potrvá, než Vám všechny povídky přijdou. Myslím, že ideální deadline pro autory jsou 2-3 měsíce. A neprodlužovat!

Na kolik takové vydání vyjde? Tady dost záleží, jaký formát a kvalitu zvolíte, jestli budete chtít ilustrace apod.

Obě knihy jsem vydal u Nové Formy, Příběhy noci halloweenské jsou formát A5 (205 stran), pevná vazba, vícegramový papír. Také jsem si ke každé povídce nechal nakreslit ilustraci. To všechno včetně sazby, korektury a tisku 30ks (+5 povinných pro knihovny) vyšlo nakonec na zhruba 30 000 Kč.

Co se týče Příběhů věků pradávných, ty jsou též formát A5 (145 stran), ale v měkké vazbě, nižší gramáž papíru a ilustrací je méně a tentokrát si je hradili autoři sami. Tisklo se 25ks (+5 povinných pro knihovny). Se vším všudy antologie vyšla na cca 15 000 Kč.

Jaké jsou prodeje? Zde vycházím pouze z první antologie, která je v prodeji rok. Ke 14.10. se prodalo 89 výtisků + dalších 30 z nákladu je v oběhu.

Vyplatilo se?

Čistě z finančního hlediska samozřejmě ne. Jak zmiňuji u Příběhů noci halloweenské, stálo mě to zhruba 30 tisíc a s prvním honorářem za loňský rok se mi vrátilo nějakých 6 tisíc. Prodeje vyúčtované za letošek dosud nemám.

Taky mě to stálo spoustu nervů a časem už jsem nechtěl vidět jedinou povídku!

Ale na druhou stranu jsem díky těmto projektům poznal spoustu skvělých lidí, ze kterých se stali mí přátelé a kolegové. Například s Andreou jsem od Halloweenu pracoval na dalších třech projektech a brzy přijde nový.

Též jsem si vyzkoušel práci redaktora a posunul se díky tomu zase o kus dál. Naučil jsem se lépe pracovat s textem, vyhledávat chyby a kontrolovat je po ostatních. Neříkám, že jsem profík, to ani v nejmenším, ale rozhodně mi tyhle dva projekty prospěly.

Takže závěrem, doporučil bych Vám sestavení vlastní antologie? Rozhodně ano! Myslím, že by si to měl zkusit každý autor, spolupracovat takhle s ostatními, kočírovat je, řešit spolupracovníky a mít tu zodpovědnost. Není to úplně lehké, není to ani příliš levná sranda, ale stojí to za to. Navíc, klidně si můžete vydat jen elektronickou verzi a ušetřit tak za tisk.

Rozhodně Vás to posune zas o kousek dál. Jako autory i jako osobnosti.

P.S. Obě knihy si můžete pořídit jak na oficiálních stránkách nakladatelství (https://www.kniznieshop.cz), tak i na tomto webu (www.stinhavrana.cz), kde jsou navíc s drobnou slevou a všechny jsou podepsané!

V dnešní době poezii pšenka příliš nekvete a proto je potřeba jít propagaci trochu (no, spíš trochu víc) naproti. Básníci to mají o dost těžší než tradiční spisovatelé, je jich totiž jako máku, kdežto jejich čtenářů jako šafránu… Spousta lidí se poezie straní a nemá k ní kladný vztah, často již od školních let. Ani klasická nakladatelství nechtějí básně příliš vydávat, a tak nezbývá autorům nic moc jiného, než jít formou samonákladu (viz. můj předchozí článek).

Je proto naprostým základem, jít čtenářům naproti a aktivně se propagovat. V době sociálních sítí není nic jednoduššího, než si založit autorský profil na Instagramu a začít tam svou tvorbu sdílet.

Druhý, a u básníků snad ještě důležitější způsob, jsou autorská čtení (sám jsem si dvě před lety vyzkoušel, byla to zajímavá zkušenost, ale osobně preferuji online propagaci).

Obě varianty velice aktivně praktikuje můj dobrý kamarád a kolega Martin Kuneš, který je v básnických kruzích také znám jako Prapůvodní chaos, což je též název všech jeho básnických sbírek.

Je velice aktivní na Instagramu, kde má již téměř 3000 sledujících (https://www.instagram.com/prapuvodni.chaos/). Poslední roky také čím dál víc obráží různé kulturní akce, autorská čtení a nyní již také fantasy festivaly, kde vystupuje se svou poezií a snaží se ji dostat mezi co nejvíce lidí. Poezie totiž není děsivá, ani nekouše, a tak jí můžete dát šanci.

Na následujících řádcích jsem Martina krapet vyzpovídal o jeho tvorbě a přístupu k ní.

Proč zrovna poezie? Proč ne třeba povídky?

Začal bych klasicky - když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, poezie pro mě byla jasnou volbou…

Ne, teď vážně - próza, respektive všechny delší literární útvary, mi zůstanou zapovězeny kvůli tomu, že se nedokážu k textu vracet. Každá moje báseň je psaná „jedním dechem“, neumím ji rozepsat a pak se vrátit, neumím ji ani upravovat a ladit. Jsou to prostě momentální myšlenky a stavy, které musí ven.

A hlavně věřím, že do pár veršů dokážu nacpat více emocí než do povídky na pět stránek.

Co tě na psaní nejvíc baví?

Baví mě to vlastně celé, celý ten proces, nejen psaní, ale i reakce čtenářů - zpětné vazby. Baví mě autorská čtení (kde jsem letos objevil novou cestu díky fantasy festivalům, které chci obrážet více s kamarádem Eryndorem, což je skvělý hudebník a dokáže svou muzikou vytvořit atmosféru, která mé verše ještě umocní). 

Baví mě bořit špatné jméno, které poezie díky školnímu systému v Česku má. Baví mě i vymýšlet kontent na Instagram. A hodně mě baví pak držet svou sbírku básní fyzicky v ruce a říct si: „ku*va já to dokázal“.

Nedokážu si představit, že by něco z toho celého procesu vypadlo.

Jaký je tvůj největší autorský cíl na nejbližších pět let?

No, tak tohle je těžká otázka.

Já tvrdím, že cesta je cíl, tudíž můj cíl na dalších pět let je se udržet na básnické scéně, možná trochu vylézt výš, najít nové čtenáře a hlavně získat spolu s Eryndorem jméno na různých fantasy festivalech a dotáhnout to na hlavní stage. 

A pak takové ty drobnosti jako Magnesia Litera, být známější než Svojost a vyprodat na autorské čtení O2 arenu :D.

Jakou radu bys dal lidem, kteří také píší básně? Jak k samotné tvorbě tak i jejímu vydávání.

Pište, pište, pište... Ale nenuťte se do toho, musí to plynout. Se*te na trendy, staňte se tím, kdo trendy tvoří. Ať už ve psaní nebo právě v prezentaci na sockách. Kašlete na hejtry a na ty, kteří Vám hází klacky pod nohy. Naopak využijte těch klacků, dejte je na hromadu a udělejte si táborák. Zapalte ohně jako Gondorští, a uvidíte, kdo dorazí a podá pomocnou ruku.

A k vydávání? Tam řeknu jediné, abych nebyl moc dlouhý - kde je vůle, tam je vždy cesta.

Díky tobě jsem objevil nakladatelství Nová Forma, u kterého oba vydáváme a jsme spokojení. Kdyby se ti ale naskytla možnost, vydávat u tradičního nakladatelství, šel bys do toho?

Dost záleží... Nová sbírka půjde vždy přes Novou Formu samonákladem, tu svobodu, nervy a vše okolo bych neměnil.

Pokud by ale někdo přišel z velkého „nakla“ a řekl - chceme tvé balady vydat jako sólo knihu -, byl by to asi jiný příběh. To je samozřejmě možné, protože pokud vyprodám tu O2 arenu, tak se budou „nakla“ mezi sebou prát :D, ale jinak? Nebudu mé múzy prodávat.

Měl bys na závěr ještě nějaký vzkaz, radu, moudro…? Říkejme tomu jakkoliv.

Vzkaz závěrem - lidičky, nebojte se tvořit, kreslit, psát, skládat, komponovat a já nevím co ještě... Podpořte v sobě kreativitu. Vykašlete se na strach a otázky - „co když se to nebude nikomu líbit?“, protože jedna věc je pravdivá, i ošklivé auto jako Fiat Multipla má své hrdé majitele :D. 

Takže se mějte hezky, tvořte a hlavně dejte poezii šanci.

Pokud byste se s Martinem toužili osobně setkat a prohodit pár slov, můžete se stavit v sobotu 7.11. od 17:00 v Hostinci Ve Mlýně na Praze 4, kde proběhne křest jeho již čtvrté sbírky.

A závěrem jsem se rozhovor rozhodl ukončit citací z mé druhé sbírky básní: Poezie nemá pravidla, snad jen taková, jaká si sami určíme.

     Zazněl havraní křik a posel se zhroutil k zemi. Černooděnci odkapávala z meče čerstvá krev a posel, ležící na zádech s mrtvýma očima, hleděl k nebi. Od levého ramene po pravý pas měl rozšklebený hrudník a skrz proud krve bublal vzduch z otevřených plic. Náhle vše přehlušil bojový křik. Kusy trávy odlétávaly od kopyt válečných koní, když je jejich jezdci hnali do trysku v domnění, že až toho drzouna smetou, rozpráší i muže vévody Montforda.

     Pořvávali, mávali meči, jenže ten bojový obraz se znovu náhle změnil. Jejich čtyřnohé sluhy zachvátilo šílenství a bezbřehá panika. Zuřivě ržáli, trhali hlavami, vyhazovali, vzpínali se. Zčistajasna se v nich rozhořel plamen strachu a úplně je pohltil. I proti vůli svých pánů se zoufale chtěli od černooděnce držet dál. Vráželi do sebe, hroutili se přes jezdce, vykopávali a zraňovali se navzájem kopyty i svými mohutnými, pláty pokrytými těly. Jeden z jezdců příliš přitáhl uzdu koni, který se právě vzepjal a zamával předními kopyty ve vzduchu. Hřebec se převrátil vzad a vahou svého těla jezdce rozdrtil. Pološílení, potlučení koně bez zátěže v sedlech se rozutekli do všech stran. Co nejdál od jediného muže netečně stojícího v poli. Od pohledu jeho havraních očí. Od přízraku, jenž si je chladně prohlížel. Když se několika jezdcům podařilo vstát, zem už se dávno rozechvěla údery stovek okovaných bot. Jako vlna o skálu a se stejnou neúprosností a neodvratitelností se srazily i obě nepřátelské linie, aby strhly přeživší jezdce a aby pohltily černý stín…

     A on vskutku jako stín procházel. Ne… Neprocházel… On tančil svůj divoký tanec smrti. Tvář bez výrazu, oči chladné…

     Z jeho hrdla nezazněl žádný křik, žádný smích ani vzdech. Jako by ani nedýchal. Byl tu jen proto, aby rozséval smrt a svou poloviční netečností děsil ještě víc... Jeho srdce tlouklo klidně. Velice klidně a potichu… Tlouklo v rytmu smrti.

    Dum… dum… Kryt, úkrok, rozťatá lebka…

    Dum… dum… Přehoz, sek obloukem vzad, otevřená hruď…

     Dum… dum… Sek s úkrokem a nepřítel letí v půlpřemetu na zem bez hlavy…

     Co úder srdce, to další mrtvý… S nemilosrdnou přesností. Nesoustředil se na boj. Nemusel. Jeho svaly prováděly léta cvičené pohyby úplně samy. Přemýšlel o smrti. O vlastní smrti. Provokoval ji, vzýval, lákal a ona nepřicházela. Tak jako již tolikrát! Co se stane, když příští ránu nezastavím? Nechci ji zastavit! Odrazil čepel stranou, přikročil blíže a udeřil hlavicí svého meče nepřítele do tváře. Dříve, než na zem dopadla sprška krve a vyražených zubů z rozdrcené čelisti, švihl paží a prosekl muži hrdlo. Já se tě nebojím! Vem si mě! Skonči to! Jenže to, co si přál, po čem volal, bylo jedno. Jeho tělo se hýbalo jako stroj. Tak jako vždy. Se smrtící přesností. Ukročil, uhnul hlavou a sotva o palec ho minula čepel, ale to už nepříteli v útrobách trčela jeho zbraň. Trhl mečem vzhůru a ostří rvalo vnitřnosti… Zapraskaly kosti a roztrhly se plíce, pak teprve kopl do toho, co zbylo z rozervané hrudi, a škubem vyrval svoji čepel ven. Protočil zbraň ve vzduchu a zabodl hrotem do země. Po chladném ostří stékala krev, zatímco on se beze zbraně otočil pomalu kolem své osy, ruce rozpažené, oči volající smrt. Zastavil se, zaklonil hlavu a zavřel víčka. Čekal… Čekal na smrtící ránu. Na polibek od mrtvé víly. Čekal na konec svého vlastního utrpení, svého prokletí…

Čekal…

Nepřišlo nic.

     Odpoutal zrak od západu až ve chvíli, kdy mu nad hlavou zatřepetala křídla a kousek od něj se usadil havran. Černý pták si klidně protřepal peří, pootočil hlavu na stranu a svým černým okem v neměnném pohledu si muže prohlížel. Muž natáhl ruku a s úplnou samozřejmostí okřídlence pohladil po sametovém peří. Jemně a láskyplně, jako by hladil vlastní dítě či hýčkal svou milenku. Pak se znovu od svého společníka odvrátil.

     Havran si ledabyle načechrával peří, zatímco muž dále bloudil zrakem po okolí. Ale už se nedíval na nebe. Cosi se změnilo. Snad přítomností černé bytosti. Už se nekochal krásou… Prohlížel si rovinu pod sebou. Mrtvá, pokroucená a zmrzačená těla byla rozseta po celém poli. Rozházené figurky na šachovnici. Několik krkavců kroužilo nad bojištěm, ze kterého vítr zanášel hnilobný pach smrti až k sedícímu muži. Kromě křiku létajících mrchožroutů vládlo ticho. Zoufalé ticho. Bolestivé ticho… Ticho! A za chvíli vše pohltí milosrdná temnota… brzy už přijde!

     Havran roztáhl křídla a vznesl se do výšin. Už je čas jít… Oni volají…

     Vstal. Neměl jméno, neměl duši, neměl snad ani vlastní tvář. Byl jako soumrak. Každý den jiný, a přesto tisíce let stále stejný a neměnný. Nepřicházel odnikud a kráčel nikam, následován svým jediným přítelem a společníkem, jenž mu kroužil nad hlavou. Mrchožroutem s černým peřím. Poslem smrti.

 Klasický scénář, máte dokončený rukopis a nyní ho chcete vydat a splnit si tak životní sen, držet v ruce vlastní knihu. Jenže nevíte jak na to, jaký by měl být postup?

V tomto krátkém článku se Vám pokusím dát několik rad vycházejících z osobních zkušeností.

Je to o lidech

První bod je sice lehce mimo samotné vydání, ale je naprosto stěžejní; obklopujte se správnými lidmi.

V době sociálních sítí je to jednodušší než kdy dřív. Facebook je plný literárně zaměřených skupin, plných zkušených autorů a lidí ochotných Vám se vším poradit. Navíc zde můžete sehnat i budoucí kolegy-spolupracovníky, ke kterým se za chvíli dostaneme.

Mohu s klidným svědomím doporučit skupiny Kreativní inkoust - psací dílna tvůrčích duší, nebo Začínající nebo budoucí spisovatelé, pojďte sem!!!. Skupin existuje samozřejmě mnohem víc, ale do začátku si bohatě vystačíte s těmito.

Snažte se zde být aktivní a seznamovat se, není nic důležitějšího než se obklopovat stejně smýšlejícími a zapálenými lidmi. Častý kontakt a komunikace mezi sebou Vás dokáže obrovsky namotivovat a posunout.

A na závěr to nejdůležitější; betačtenáří! Pokud jste naprostý laik a nikdy jste tento pojem neslyšeli, tak jde o lidi, kteří čtou Vaši knihu jako první. Jako rozpracovaný rukopis dost možná ve špatném stavu, a kteří jej rozeberou (alespoň v ideálním případě by měli) do těch nejmenších detailů a pomohou jej vyčistit od začátečnických neduhů, vychytat logické chyby v ději a celkově rukopis posunou o laťku (nebo i víc) výš. Může se tedy stát, že Vám betačtenář třeba po dvou měsících pošle rukopis zpátky a vy se budete v té záplavě červeného textu či stovek komentářů topit. Nevěšte hlavu, nevzdávejte to, neznamená to, že je Váš rukopis (ke kterému máte obrovské citové pouto) špatný. Jen dosud nemáte potřebné zkušenosti, abyste se vyvarovali začátečnickým chybám, anebo trpíte autorskou slepotou, což je naprosto přirozené. Máme ji všichni, ale právě s tím Vám betačtenáři pomohou.

A pokud nepoužíváte Facebook, založte si autorský profil na Instagramu. Na něm je obrovská knihomolská komunita, a když víte, jak na to, může fungovat ještě lépe jak facebookové skupiny.

Co s knihou chci?

Tento bod je svým způsobem ještě důležitější než předchozí. Je potřeba se rozhodnout (ideálně už v průběhu psaní nebo práce na rukopisu), co s knihou plánuji. Jak ji chci vydat?

Pokud si přejete zviditelnit se, dostat knihu na pulty knihkupectví a prodat (v lepším případě) několik stovek kusů, pak ji pošlete do tradičního nakladatelství. Těm se v tomto článku věnovat nebudu, ale za zmínku stojí dva největší nakladatelské domy v ČR; Naše nakladatelství a Albatros Media.

Pak jsou způsoby, kdy se na vydání finančně podílíte, ale přesto knihu vydá velké nakladatelství. Jdete třeba 50/50 nebo přispějete částku v rámci nižších desítek tisíc korun. Taktéž můžete zkusit předprodej, ale ten je zas hodně o marketingu.

Pokud tedy nemáte problém pustit nějakou tu zlatku, mohu doporučit nakladatelství Petrklíč, nebo Pointa. A jestli si troufáte na předprodejovou kampaň, můžete zkusit platformu Startovač či Donio.

No a pak je tu samonáklad, kterému se věnuji i já. Je pro ty, kterým nejde o velké prodeje a nehynoucí slávu, ale chtějí mít celý proces vydávání pod kontrolou a chtějí, aby jejich kniha byla do posledního detailu podle jejich představ.

Klidně si můžete nechat vytisknout jen pár desítek kusů „neofiko“ = bez přidělení ISBN, a rozdat je své rodině a kamarádům a pak si hrdě vystavit výtisk své knihy do knihovny nebo na poličku.

Lidé, bez kterých se neobejdete

O betačtenářích už jsme si řekli. Nyní se tedy pojďme podívat na 3 spolupracovníky, bez kterých knihu nevydáte. Dost často zastává jeden člověk i dvě funkce, například korektor+redaktor, ale zde se věnuji situaci, kdy každý zastává jen jednu funkci.

REDAKTOR

Člověk, který Vám pomůže s logikou a plynutím textu, ten, který laserovým zrakem vychytá opakování slov, bude Vám doporučovat synonyma, změnu slovosledu, vymazání výplňových slov nebo třeba celých vět, občas i odstavců.

V případě samonákladu, o kterém je zde řeč, může tuto pozici zastoupit i kvalitní betačtenář. Velmi často takový člověk pracuje zadarmo a přesto Vám s textem dokáže nesmírně pomoct.

KOREKTOR

Ten, který zná (nebo by v ideálním případě měl znát) Pravidla českého pravopisu jako své boty, žádná chyba, překlep ani čárka se před ním neschová. Zná správné skloňování a tvary slov a ví co a jak použít.

Ale i korektor je jen člověk a občas mu nějaká chybka může proklouznout. Není třeba jej za to lynčovat, stává se to běžně i u velkých bestsellerů.

GRAFIK - ILUSTRÁTOR - SAZEČ

Tento spolupracovník je výjimkou, dost často totiž jeden člověk zaštiťuje všechny tyto pozice. A někdy i víc. Co se týče samotného vzhledu knihy, doporučuji si sehnat takového člověka, který ji zvládne kompletně celou připravit pro tisk sám.

Má to obrovskou výhodu, nemusíte mít zvlášť člověka, který Vám nakreslí obálku, a zvlášť druhého, který na ni přidá text, připraví ořezové značky a provede sazbu textu pro tisk.

Grafik by v ideálním případě měl být člověk, který Vám jednou nakreslí obálku či ilustraci přímo do knihy a v dalším se postará o typografii a připraví kompletní technické podklady pro tiskárnu.

Všechny spolupracovníky můžete sehnat v literárních skupinách, viz. začátek článku.

A konečně… samotné vydání knihy

Rozhodli jste se pro samonáklad, betačtenáři knihu četli a spolupracovníci odvedli svou práci. Ale co teď? Samozřejmě si můžete tiskárnu sehnat sami, u Národní knihovny České republiky zažádat o přidělení ISBN a vše si udělat po vlastní ose.

Nebo zkuste zakázkové nakladatelství.

Máte technické podklady hotové pro tisk a potřebujete jen ten poslední krok, tedy samotnou knihu vytisknout. Stačí vytvořit objednávku a vše potřebné zaslat. Pokud nebudou žádné komplikace s tiskem, do pár týdnů máte knihu doma.

Další obrovská výhoda je, že pokud nepoužíváte sociální sítě, nebo se Vám žádné kolegy najít nepodařilo, se vším Vám zde pomohou. Korekturu, sazbu i obálku Vám sami udělají. Samozřejmě si za to ale zaplatíte.

Tento způsob vydávání má jedinou nevýhodu, nikdo se nepostará o marketing, takže propagace knihy je jen a jen na Vás.

V ČR jsou nejznámější zakázková nakladatelství Bookla a Nová Forma. Já osobně vydávám přes Novou Formu již několik let a jsem maximálně spokojen a mohu ji jedině doporučit.

Už při psaní prvních povídek před více než dvaceti lety jsem si pohrával s myšlenkou, že je jednou vytisknu, zkompletuji a vydám. Klidně jen sám pro sebe. A protože jsem chtěl, aby kniha měla také obrazovou podobu, začal jsem tehdy hledat ilustrátory.

Oslovil jsem i několik skutečně výborných výtvarníků a vznikaly zajímavé práce. Postupně jsem ale zjistil jednu zásadní věc. Když píšu, mám v hlavě určitou představu o tom, jak svět, postavy a jednotlivé scény vypadají. A jakkoli může být výsledná práce ilustrátora skvělá, jeho představa se pochopitelně nemusí shodovat s tou mojí.

Je to trochu jako s filmem natočeným podle knihy, kterou jste četli mnohokrát. Film může být výborný, herci skvělí a režie perfektní, přesto se některé postavy nebo scény liší od toho, co jste si při čtení představovali vy. A s tím se nedá nic dělat. Film je zkrátka něčí interpretace.

Já jsem ale jako autor chtěl zachovat právě tu vlastní.

Zkoušel jsem tedy kreslit sám. A mohu s jistotou říct, že talent ke kresbě jsem po své mamince nezdědil.

Asi před deseti lety se mi dostal do ruky levný rodinný fotoaparát a napadlo mě, že bych mohl zkusit vytvořit fotoilustrace. Proč ne? Naučím se fotit. Co na tom může být složitého?

Po deseti letech mohu s naprostou jistotou říct, že to bylo složitější, než jsem čekal. Zároveň jsem ale fotografii úplně propadl. Stala se mojí vášní a postupně zastínila i tehdejší psaní. Ne však touhu vyprávět příběhy – naopak. Fotografie mi dala nový způsob, jak ji naplňovat.

Protože jsem měl k fantasy vždycky blízko, v mládí jsem se věnoval historickému šermu a jezdil na koni, dostal jsem se poměrně rychle k příběhové fotografii, kostýmovým focením a fotografování festivalů. A spolu s tím se začala pomalu vracet i původní myšlenka na fotoilustrace.

Definitivně se vrátila minulý rok, kdy jsem byl pozván na propagační focení ke knize Rémi od Michala Hrnčíře. A společně s ní se vrátila i chuť konečně vydat vlastní knihu.

Během celé té cesty jsem se postupně ponořil také do grafiky, fotomontáží a různých způsobů digitálního zpracování obrazu. Dnes máme navíc k dispozici nástroje, o kterých se mi před dvaceti lety ani nesnilo, včetně technologií využívajících umělou inteligenci.

Výsledkem je něco mezi fotografií a ilustrací.

Všechny ilustrace v knize Ve stínu Havrana mají fotografickou předlohu. Nejprve tedy vznikla fotografie konkrétní scény nebo postavy a teprve následně jsem s ní dále pracoval – od klasické úpravy fotografie přes fotomontáž a digitální kresbu až po využití moderních nástrojů včetně AI.

Obvykle to fungovalo právě tímto směrem: napsaná povídka určovala scénu, podle ní vznikla fotografie a z fotografie následně ilustrace.

U jedné povídky se ale celý postup obrátil.

U povídky Popel Brennaru jsem měl nejprve fotografii, která se mi jednoduše líbila. Nebyla původně určena jako ilustrace ke konkrétnímu příběhu. Přesto jsem ji začal zpracovávat, až z ní vznikla výsledná ilustrace. A teprve potom mě napadlo, že kolem tohoto obrazu napíšu povídku.

Tentokrát tedy nevznikla ilustrace podle příběhu.

Příběh vznikl podle ilustrace.

Nechtěl jsem vytvořit ilustrace, které by pouze doprovázely text. Chtěl jsem vytvořit svět, který jsem měl při psaní v hlavě.

A právě proto jsou tyto ilustrace součástí mé vlastní autorské vize knihy.

Možná nejsou čistou fotografií. Možná nejsou ani klasickou ilustrací.

Jsou jednoduše způsobem, jak jsem se po více než dvaceti letech pokusil ukázat čtenáři Ve stínu Havrana tak, jak jsem ho celou tu dobu viděl já.

Ve stínu Havrana míří do tisku. Předprodej je právě zahájen.

Po měsících psaní, úprav, korektur, sazby, příprav ilustrací a řešení všeho, co s vydáním vlastní knihy souvisí, je to konečně tady.

Smlouva s tiskárnou je podepsaná, faktura zaplacená a kniha je v tisku.

Pokud všechno půjde podle plánu, měl by být celý náklad hotový a doručený během následujících čtrnácti dnů. Proto mohu právě teď spustit také předprodej knihy Ve stínu Havrana.

Kniha, která skutečně vznikla

Ve stínu Havrana není krátká knížka na jeden večer. Výsledná podoba má přibližně 400 stran textu a vychází v pevné vazbě.

Součástí knihy jsou také ilustrace, které nevznikly jako běžné generické obrázky. Jejich základem jsou vlastní fotografie, které jsem následně zpracoval do výtvarné podoby odpovídající atmosféře jednotlivých příběhů.

Chtěl jsem, aby kniha působila jako celek – nejen obsahem, ale i vzhledem.

Od prvních stran rukopisu až po finální podobu obálky a ilustrací jsem proto většinu věcí řešil sám. Až teď, když je kniha skutečně v tiskárně, si začínám naplno uvědomovat, že z původního rukopisu se stává skutečná kniha.

Co vás čeká

Ve stínu Havrana je soubor temných příběhů zasazených do vlastního světa. Příběhů o lidech, kteří se ocitají v situacích, kde dobro a zlo nebývají tak snadno rozlišitelné.

Čekají vás války, násilí, strach, krev i magie. Ale především lidé, jejich rozhodnutí a jejich následky.

Je to svět, ve kterém se některé věci neodpouštějí a některé příběhy nekončí tak, jak bychom si přáli.

A právě proto vznikl Havran.

Předprodej

Knihu je možné objednat už nyní v předprodeji.

Objednávky odešlu po doručení knih z tiskárny. Pokud výroba proběhne podle plánovaného harmonogramu, měly by první knihy dorazit přibližně do čtrnácti dnů.

Předprodej mi zároveň umožní získat první představu o tom, kolik knih si našlo své čtenáře ještě před jejich fyzickým doručením z tiskárny.

Takže pokud jste na knihu čekali, teď už opravdu není třeba čekat.

Ve stínu Havrana je v tisku. A brzy bude i u vás.

Chci knihu koupit!

Psal jsem celý život.

Pamatuji si, jak jsem na střední škole získal druhé místo v literární soutěži (první místo byla polytematická báseň - docela mne to tehdy štvalo). Odměnou byl poukaz na padesát korun do papírnictví. Dnes by to nebylo mnoho, ale před téměř třiceti lety to byla krásná výhra. Koupil jsem za ni pero. Ne pro sebe, ale pro mamku. Přesto to byl symbolický začátek – nástroj, kterým mohou vznikat další příběhy.

Pamatuji si hodiny českého jazyka - hlavně slohu. Zatímco ostatní ještě psali, já už ležel na lavici a čekal, jestli paní učitelka bude moji práci číst jako vzorovou. Často četla. A pod ní stávala slova jako brilantní, výtečné nebo skvělé. Nebyla to známka, co mě těšilo nejvíc. Byla to chuť tvořit. Chuť vytvářet světy, které existovaly zatím jen v mé hlavě.

Pamatuji si večery na vojenské ošetřovně během základní vojenské služby. Nebyla tam televize ani jiná zábava, a tak jsem po službě sedával s notýskem a psal povídku Pád Unargatu. Jednoho večera se někdo zeptal, co to vlastně píšu. Dal jsem mu to přečíst,  o hodinu později jsem ji četl nahlas všem. Druhý den přišli znovu. Kluci seděli v kruhu, v rukou ešusy, čutory, a chtěli slyšet stejný příběh ještě jednou.  

Pamatuji si i setkání se spisovatelkou Martinou D. Antonínovou. Provedla korekturu mé povídky Havran a řekla mi větu, na kterou jsem nikdy nezapomněl: „Není to špatné. Zkus vyhrát pár soutěží. Třeba z toho jednou něco bude.“

A tak jsem psal dál.

V roce 2003 í22.10.2003) v čísle časopisu Zbraně Avalonu vyšla povídka Pád Unargatu (uvedená povídka z vojny) v časopise Zbraně Avalonu 34. V roce 2004 (25.10.2004) pak v čísle 35 povídka Poslední soud.  (Fanzin vydávaný od roku 1994-2004 SFK Avalon získal v letech 1998, 1999 a 2000 1. místo v hodnocení Akademie scifi, fantasy a hororu.)

V roce 2007 jsem se zúčastnil literární soutěže Vidoucí. Mezi více než dvěma sty padesáti účastníky jsem skončil na osmnáctém místě. Nebylo to vítězství. Bylo to krásné, ale téměř neviditelné osmnácté místo.

Psal jsem dál.

Do šuplíku.

Jedno jsem měl v paspartách své básně na výstavě mezi obrazy Náchodského malířského spolku AMAG. Jedna vyšla v tehdejším časopise Pevnost. Dvě autorská čtení v rámci divadelních festivalů. Přes dílčí úspěchy nic, co by změnilo svět. Jen další drobné stopy na cestě.

Pak přišel život.

Práce, rodina, fotografie, služba u policie, radosti i ztráty. A s nimi poznání, že nejhorší nejsou věci, které se nepovedou, ale ty, které nikdy nedokončíme.

Proto dnes vydávám Ve stínu Havrana.

Ne proto, že bych si myslel, že ji musí každý číst.

Ne proto, že bych věřil, že změní svět.

Vydávám ji proto, že jsem ji kdysi začal psát.

A protože jsem se za ta léta naučil jednu důležitou věc –  Z „někdy“  se příliš často stane „nikdy“. A na nikdy nemám čas. 

Možná moje kniha zapadne mezi stovkami jiných titulů. Možná si ji přečte jen několik desítek nebo stovek lidí.

To není to nejdůležitější.

Důležité je, že vznikla.

Že jsem dokončil cestu, kterou jsem kdysi začal.

A že po mně zůstane něco víc než jen fotografie nebo vzpomínky.

Příběh.

Protože věřím, že člověk neumírá ve chvíli, kdy odejde.

Dokud někde zůstává jeho příběh, zůstává tu s ním i část jeho samotného.