Psal jsem celý život.

Pamatuji si, jak jsem na střední škole získal druhé místo v literární soutěži (první místo byla polytematická báseň - docela mne to tehdy štvalo). Odměnou byl poukaz na padesát korun do papírnictví. Dnes by to nebylo mnoho, ale před téměř třiceti lety to byla krásná výhra. Koupil jsem za ni pero. Ne pro sebe, ale pro mamku. Přesto to byl symbolický začátek – nástroj, kterým mohou vznikat další příběhy.

Pamatuji si hodiny českého jazyka - hlavně slohu. Zatímco ostatní ještě psali, já už ležel na lavici a čekal, jestli paní učitelka bude moji práci číst jako vzorovou. Často četla. A pod ní stávala slova jako brilantní, výtečné nebo skvělé. Nebyla to známka, co mě těšilo nejvíc. Byla to chuť tvořit. Chuť vytvářet světy, které existovaly zatím jen v mé hlavě.

Pamatuji si večery na vojenské ošetřovně během základní vojenské služby. Nebyla tam televize ani jiná zábava, a tak jsem po službě sedával s notýskem a psal povídku Pád Unargatu. Jednoho večera se někdo zeptal, co to vlastně píšu. Dal jsem mu to přečíst,  o hodinu později jsem ji četl nahlas všem. Druhý den přišli znovu. Kluci seděli v kruhu, v rukou ešusy, čutory, a chtěli slyšet stejný příběh ještě jednou.  

Pamatuji si i setkání se spisovatelkou Martinou D. Antonínovou. Provedla korekturu mé povídky Havran a řekla mi větu, na kterou jsem nikdy nezapomněl: „Není to špatné. Zkus vyhrát pár soutěží. Třeba z toho jednou něco bude.“

A tak jsem psal dál.

V roce 2007 jsem se zúčastnil literární soutěže Vidoucí. Mezi více než dvěma sty padesáti účastníky jsem skončil na osmnáctém místě. Nebylo to vítězství. Bylo to krásné, ale téměř neviditelné osmnácté místo.

Psal jsem dál.

Do šuplíku.

Jedno jsem měl v paspartách své básně na výstavě mezi obrazy Náchodského malířského spolku AMAG. Jedna vyšla v tehdejším časopise Pevnost. Dvě autorská čtení v rámci divadelních festivalů. Přes dílčí úspěchy nic, co by změnilo svět. Jen další drobné stopy na cestě.

Pak přišel život.

Práce, rodina, fotografie, služba u policie, radosti i ztráty. A s nimi poznání, že nejhorší nejsou věci, které se nepovedou, ale ty, které nikdy nedokončíme.

Proto dnes vydávám Ve stínu Havrana.

Ne proto, že bych si myslel, že ji musí každý číst.

Ne proto, že bych věřil, že změní svět.

Vydávám ji proto, že jsem ji kdysi začal psát.

A protože jsem se za ta léta naučil jednu důležitou věc –  Z „někdy“  se příliš často stane „nikdy“. A na nikdy nemám čas. 

Možná moje kniha zapadne mezi stovkami jiných titulů. Možná si ji přečte jen několik desítek nebo stovek lidí.

To není to nejdůležitější.

Důležité je, že vznikla.

Že jsem dokončil cestu, kterou jsem kdysi začal.

A že po mně zůstane něco víc než jen fotografie nebo vzpomínky.

Příběh.

Protože věřím, že člověk neumírá ve chvíli, kdy odejde.

Dokud někde zůstává jeho příběh, zůstává tu s ním i část jeho samotného.