2. ukázka z knihy Ve stínu Havrana
Zazněl havraní křik a posel se zhroutil k zemi. Černooděnci odkapávala z meče čerstvá krev a posel, ležící na zádech s mrtvýma očima, hleděl k nebi. Od levého ramene po pravý pas měl rozšklebený hrudník a skrz proud krve bublal vzduch z otevřených plic. Náhle vše přehlušil bojový křik. Kusy trávy odlétávaly od kopyt válečných koní, když je jejich jezdci hnali do trysku v domnění, že až toho drzouna smetou, rozpráší i muže vévody Montforda.
Pořvávali, mávali meči, jenže ten bojový obraz se znovu náhle změnil. Jejich čtyřnohé sluhy zachvátilo šílenství a bezbřehá panika. Zuřivě ržáli, trhali hlavami, vyhazovali, vzpínali se. Zčistajasna se v nich rozhořel plamen strachu a úplně je pohltil. I proti vůli svých pánů se zoufale chtěli od černooděnce držet dál. Vráželi do sebe, hroutili se přes jezdce, vykopávali a zraňovali se navzájem kopyty i svými mohutnými, pláty pokrytými těly. Jeden z jezdců příliš přitáhl uzdu koni, který se právě vzepjal a zamával předními kopyty ve vzduchu. Hřebec se převrátil vzad a vahou svého těla jezdce rozdrtil. Pološílení, potlučení koně bez zátěže v sedlech se rozutekli do všech stran. Co nejdál od jediného muže netečně stojícího v poli. Od pohledu jeho havraních očí. Od přízraku, jenž si je chladně prohlížel. Když se několika jezdcům podařilo vstát, zem už se dávno rozechvěla údery stovek okovaných bot. Jako vlna o skálu a se stejnou neúprosností a neodvratitelností se srazily i obě nepřátelské linie, aby strhly přeživší jezdce a aby pohltily černý stín…
A on vskutku jako stín procházel. Ne… Neprocházel… On tančil svůj divoký tanec smrti. Tvář bez výrazu, oči chladné…
Z jeho hrdla nezazněl žádný křik, žádný smích ani vzdech. Jako by ani nedýchal. Byl tu jen proto, aby rozséval smrt a svou poloviční netečností děsil ještě víc... Jeho srdce tlouklo klidně. Velice klidně a potichu… Tlouklo v rytmu smrti.
Dum… dum… Kryt, úkrok, rozťatá lebka…
Dum… dum… Přehoz, sek obloukem vzad, otevřená hruď…
Dum… dum… Sek s úkrokem a nepřítel letí v půlpřemetu na zem bez hlavy…
Co úder srdce, to další mrtvý… S nemilosrdnou přesností. Nesoustředil se na boj. Nemusel. Jeho svaly prováděly léta cvičené pohyby úplně samy. Přemýšlel o smrti. O vlastní smrti. Provokoval ji, vzýval, lákal a ona nepřicházela. Tak jako již tolikrát! Co se stane, když příští ránu nezastavím? Nechci ji zastavit! Odrazil čepel stranou, přikročil blíže a udeřil hlavicí svého meče nepřítele do tváře. Dříve, než na zem dopadla sprška krve a vyražených zubů z rozdrcené čelisti, švihl paží a prosekl muži hrdlo. Já se tě nebojím! Vem si mě! Skonči to! Jenže to, co si přál, po čem volal, bylo jedno. Jeho tělo se hýbalo jako stroj. Tak jako vždy. Se smrtící přesností. Ukročil, uhnul hlavou a sotva o palec ho minula čepel, ale to už nepříteli v útrobách trčela jeho zbraň. Trhl mečem vzhůru a ostří rvalo vnitřnosti… Zapraskaly kosti a roztrhly se plíce, pak teprve kopl do toho, co zbylo z rozervané hrudi, a škubem vyrval svoji čepel ven. Protočil zbraň ve vzduchu a zabodl hrotem do země. Po chladném ostří stékala krev, zatímco on se beze zbraně otočil pomalu kolem své osy, ruce rozpažené, oči volající smrt. Zastavil se, zaklonil hlavu a zavřel víčka. Čekal… Čekal na smrtící ránu. Na polibek od mrtvé víly. Čekal na konec svého vlastního utrpení, svého prokletí…
Čekal…
Nepřišlo nic.