Zazněl havraní křik a posel se zhroutil k zemi. Černooděnci odkapávala z meče čerstvá krev a posel, ležící na zádech s mrtvýma očima, hleděl k nebi. Od levého ramene po pravý pas měl rozšklebený hrudník a skrz proud krve bublal vzduch z otevřených plic. Náhle vše přehlušil bojový křik. Kusy trávy odlétávaly od kopyt válečných koní, když je jejich jezdci hnali do trysku v domnění, že až toho drzouna smetou, rozpráší i muže vévody Montforda.

     Pořvávali, mávali meči, jenže ten bojový obraz se znovu náhle změnil. Jejich čtyřnohé sluhy zachvátilo šílenství a bezbřehá panika. Zuřivě ržáli, trhali hlavami, vyhazovali, vzpínali se. Zčistajasna se v nich rozhořel plamen strachu a úplně je pohltil. I proti vůli svých pánů se zoufale chtěli od černooděnce držet dál. Vráželi do sebe, hroutili se přes jezdce, vykopávali a zraňovali se navzájem kopyty i svými mohutnými, pláty pokrytými těly. Jeden z jezdců příliš přitáhl uzdu koni, který se právě vzepjal a zamával předními kopyty ve vzduchu. Hřebec se převrátil vzad a vahou svého těla jezdce rozdrtil. Pološílení, potlučení koně bez zátěže v sedlech se rozutekli do všech stran. Co nejdál od jediného muže netečně stojícího v poli. Od pohledu jeho havraních očí. Od přízraku, jenž si je chladně prohlížel. Když se několika jezdcům podařilo vstát, zem už se dávno rozechvěla údery stovek okovaných bot. Jako vlna o skálu a se stejnou neúprosností a neodvratitelností se srazily i obě nepřátelské linie, aby strhly přeživší jezdce a aby pohltily černý stín…

     A on vskutku jako stín procházel. Ne… Neprocházel… On tančil svůj divoký tanec smrti. Tvář bez výrazu, oči chladné…

     Z jeho hrdla nezazněl žádný křik, žádný smích ani vzdech. Jako by ani nedýchal. Byl tu jen proto, aby rozséval smrt a svou poloviční netečností děsil ještě víc... Jeho srdce tlouklo klidně. Velice klidně a potichu… Tlouklo v rytmu smrti.

    Dum… dum… Kryt, úkrok, rozťatá lebka…

    Dum… dum… Přehoz, sek obloukem vzad, otevřená hruď…

     Dum… dum… Sek s úkrokem a nepřítel letí v půlpřemetu na zem bez hlavy…

     Co úder srdce, to další mrtvý… S nemilosrdnou přesností. Nesoustředil se na boj. Nemusel. Jeho svaly prováděly léta cvičené pohyby úplně samy. Přemýšlel o smrti. O vlastní smrti. Provokoval ji, vzýval, lákal a ona nepřicházela. Tak jako již tolikrát! Co se stane, když příští ránu nezastavím? Nechci ji zastavit! Odrazil čepel stranou, přikročil blíže a udeřil hlavicí svého meče nepřítele do tváře. Dříve, než na zem dopadla sprška krve a vyražených zubů z rozdrcené čelisti, švihl paží a prosekl muži hrdlo. Já se tě nebojím! Vem si mě! Skonči to! Jenže to, co si přál, po čem volal, bylo jedno. Jeho tělo se hýbalo jako stroj. Tak jako vždy. Se smrtící přesností. Ukročil, uhnul hlavou a sotva o palec ho minula čepel, ale to už nepříteli v útrobách trčela jeho zbraň. Trhl mečem vzhůru a ostří rvalo vnitřnosti… Zapraskaly kosti a roztrhly se plíce, pak teprve kopl do toho, co zbylo z rozervané hrudi, a škubem vyrval svoji čepel ven. Protočil zbraň ve vzduchu a zabodl hrotem do země. Po chladném ostří stékala krev, zatímco on se beze zbraně otočil pomalu kolem své osy, ruce rozpažené, oči volající smrt. Zastavil se, zaklonil hlavu a zavřel víčka. Čekal… Čekal na smrtící ránu. Na polibek od mrtvé víly. Čekal na konec svého vlastního utrpení, svého prokletí…

Čekal…

Nepřišlo nic.

     Odpoutal zrak od západu až ve chvíli, kdy mu nad hlavou zatřepetala křídla a kousek od něj se usadil havran. Černý pták si klidně protřepal peří, pootočil hlavu na stranu a svým černým okem v neměnném pohledu si muže prohlížel. Muž natáhl ruku a s úplnou samozřejmostí okřídlence pohladil po sametovém peří. Jemně a láskyplně, jako by hladil vlastní dítě či hýčkal svou milenku. Pak se znovu od svého společníka odvrátil.

     Havran si ledabyle načechrával peří, zatímco muž dále bloudil zrakem po okolí. Ale už se nedíval na nebe. Cosi se změnilo. Snad přítomností černé bytosti. Už se nekochal krásou… Prohlížel si rovinu pod sebou. Mrtvá, pokroucená a zmrzačená těla byla rozseta po celém poli. Rozházené figurky na šachovnici. Několik krkavců kroužilo nad bojištěm, ze kterého vítr zanášel hnilobný pach smrti až k sedícímu muži. Kromě křiku létajících mrchožroutů vládlo ticho. Zoufalé ticho. Bolestivé ticho… Ticho! A za chvíli vše pohltí milosrdná temnota… brzy už přijde!

     Havran roztáhl křídla a vznesl se do výšin. Už je čas jít… Oni volají…

     Vstal. Neměl jméno, neměl duši, neměl snad ani vlastní tvář. Byl jako soumrak. Každý den jiný, a přesto tisíce let stále stejný a neměnný. Nepřicházel odnikud a kráčel nikam, následován svým jediným přítelem a společníkem, jenž mu kroužil nad hlavou. Mrchožroutem s černým peřím. Poslem smrti.

Už při psaní prvních povídek před více než dvaceti lety jsem si pohrával s myšlenkou, že je jednou vytisknu, zkompletuji a vydám. Klidně jen sám pro sebe. A protože jsem chtěl, aby kniha měla také obrazovou podobu, začal jsem tehdy hledat ilustrátory.

Oslovil jsem i několik skutečně výborných výtvarníků a vznikaly zajímavé práce. Postupně jsem ale zjistil jednu zásadní věc. Když píšu, mám v hlavě určitou představu o tom, jak svět, postavy a jednotlivé scény vypadají. A jakkoli může být výsledná práce ilustrátora skvělá, jeho představa se pochopitelně nemusí shodovat s tou mojí.

Je to trochu jako s filmem natočeným podle knihy, kterou jste četli mnohokrát. Film může být výborný, herci skvělí a režie perfektní, přesto se některé postavy nebo scény liší od toho, co jste si při čtení představovali vy. A s tím se nedá nic dělat. Film je zkrátka něčí interpretace.

Já jsem ale jako autor chtěl zachovat právě tu vlastní.

Zkoušel jsem tedy kreslit sám. A mohu s jistotou říct, že talent ke kresbě jsem po své mamince nezdědil.

Asi před deseti lety se mi dostal do ruky levný rodinný fotoaparát a napadlo mě, že bych mohl zkusit vytvořit fotoilustrace. Proč ne? Naučím se fotit. Co na tom může být složitého?

Po deseti letech mohu s naprostou jistotou říct, že to bylo složitější, než jsem čekal. Zároveň jsem ale fotografii úplně propadl. Stala se mojí vášní a postupně zastínila i tehdejší psaní. Ne však touhu vyprávět příběhy – naopak. Fotografie mi dala nový způsob, jak ji naplňovat.

Protože jsem měl k fantasy vždycky blízko, v mládí jsem se věnoval historickému šermu a jezdil na koni, dostal jsem se poměrně rychle k příběhové fotografii, kostýmovým focením a fotografování festivalů. A spolu s tím se začala pomalu vracet i původní myšlenka na fotoilustrace.

Definitivně se vrátila minulý rok, kdy jsem byl pozván na propagační focení ke knize Rémi od Michala Hrnčíře. A společně s ní se vrátila i chuť konečně vydat vlastní knihu.

Během celé té cesty jsem se postupně ponořil také do grafiky, fotomontáží a různých způsobů digitálního zpracování obrazu. Dnes máme navíc k dispozici nástroje, o kterých se mi před dvaceti lety ani nesnilo, včetně technologií využívajících umělou inteligenci.

Výsledkem je něco mezi fotografií a ilustrací.

Všechny ilustrace v knize Ve stínu Havrana mají fotografickou předlohu. Nejprve tedy vznikla fotografie konkrétní scény nebo postavy a teprve následně jsem s ní dále pracoval – od klasické úpravy fotografie přes fotomontáž a digitální kresbu až po využití moderních nástrojů včetně AI.

Obvykle to fungovalo právě tímto směrem: napsaná povídka určovala scénu, podle ní vznikla fotografie a z fotografie následně ilustrace.

U jedné povídky se ale celý postup obrátil.

U povídky Popel Brennaru jsem měl nejprve fotografii, která se mi jednoduše líbila. Nebyla původně určena jako ilustrace ke konkrétnímu příběhu. Přesto jsem ji začal zpracovávat, až z ní vznikla výsledná ilustrace. A teprve potom mě napadlo, že kolem tohoto obrazu napíšu povídku.

Tentokrát tedy nevznikla ilustrace podle příběhu.

Příběh vznikl podle ilustrace.

Nechtěl jsem vytvořit ilustrace, které by pouze doprovázely text. Chtěl jsem vytvořit svět, který jsem měl při psaní v hlavě.

A právě proto jsou tyto ilustrace součástí mé vlastní autorské vize knihy.

Možná nejsou čistou fotografií. Možná nejsou ani klasickou ilustrací.

Jsou jednoduše způsobem, jak jsem se po více než dvaceti letech pokusil ukázat čtenáři Ve stínu Havrana tak, jak jsem ho celou tu dobu viděl já.

Ve stínu Havrana míří do tisku. Předprodej je právě zahájen.

Po měsících psaní, úprav, korektur, sazby, příprav ilustrací a řešení všeho, co s vydáním vlastní knihy souvisí, je to konečně tady.

Smlouva s tiskárnou je podepsaná, faktura zaplacená a kniha je v tisku.

Pokud všechno půjde podle plánu, měl by být celý náklad hotový a doručený během následujících čtrnácti dnů. Proto mohu právě teď spustit také předprodej knihy Ve stínu Havrana.

Kniha, která skutečně vznikla

Ve stínu Havrana není krátká knížka na jeden večer. Výsledná podoba má přibližně 400 stran textu a vychází v pevné vazbě.

Součástí knihy jsou také ilustrace, které nevznikly jako běžné generické obrázky. Jejich základem jsou vlastní fotografie, které jsem následně zpracoval do výtvarné podoby odpovídající atmosféře jednotlivých příběhů.

Chtěl jsem, aby kniha působila jako celek – nejen obsahem, ale i vzhledem.

Od prvních stran rukopisu až po finální podobu obálky a ilustrací jsem proto většinu věcí řešil sám. Až teď, když je kniha skutečně v tiskárně, si začínám naplno uvědomovat, že z původního rukopisu se stává skutečná kniha.

Co vás čeká

Ve stínu Havrana je soubor temných příběhů zasazených do vlastního světa. Příběhů o lidech, kteří se ocitají v situacích, kde dobro a zlo nebývají tak snadno rozlišitelné.

Čekají vás války, násilí, strach, krev i magie. Ale především lidé, jejich rozhodnutí a jejich následky.

Je to svět, ve kterém se některé věci neodpouštějí a některé příběhy nekončí tak, jak bychom si přáli.

A právě proto vznikl Havran.

Předprodej

Knihu je možné objednat už nyní v předprodeji.

Objednávky odešlu po doručení knih z tiskárny. Pokud výroba proběhne podle plánovaného harmonogramu, měly by první knihy dorazit přibližně do čtrnácti dnů.

Předprodej mi zároveň umožní získat první představu o tom, kolik knih si našlo své čtenáře ještě před jejich fyzickým doručením z tiskárny.

Takže pokud jste na knihu čekali, teď už opravdu není třeba čekat.

Ve stínu Havrana je v tisku. A brzy bude i u vás.

Chci knihu koupit!

Psal jsem celý život.

Pamatuji si, jak jsem na střední škole získal druhé místo v literární soutěži (první místo byla polytematická báseň - docela mne to tehdy štvalo). Odměnou byl poukaz na padesát korun do papírnictví. Dnes by to nebylo mnoho, ale před téměř třiceti lety to byla krásná výhra. Koupil jsem za ni pero. Ne pro sebe, ale pro mamku. Přesto to byl symbolický začátek – nástroj, kterým mohou vznikat další příběhy.

Pamatuji si hodiny českého jazyka - hlavně slohu. Zatímco ostatní ještě psali, já už ležel na lavici a čekal, jestli paní učitelka bude moji práci číst jako vzorovou. Často četla. A pod ní stávala slova jako brilantní, výtečné nebo skvělé. Nebyla to známka, co mě těšilo nejvíc. Byla to chuť tvořit. Chuť vytvářet světy, které existovaly zatím jen v mé hlavě.

Pamatuji si večery na vojenské ošetřovně během základní vojenské služby. Nebyla tam televize ani jiná zábava, a tak jsem po službě sedával s notýskem a psal povídku Pád Unargatu. Jednoho večera se někdo zeptal, co to vlastně píšu. Dal jsem mu to přečíst,  o hodinu později jsem ji četl nahlas všem. Druhý den přišli znovu. Kluci seděli v kruhu, v rukou ešusy, čutory, a chtěli slyšet stejný příběh ještě jednou.  

Pamatuji si i setkání se spisovatelkou Martinou D. Antonínovou. Provedla korekturu mé povídky Havran a řekla mi větu, na kterou jsem nikdy nezapomněl: „Není to špatné. Zkus vyhrát pár soutěží. Třeba z toho jednou něco bude.“

A tak jsem psal dál.

V roce 2003 í22.10.2003) v čísle časopisu Zbraně Avalonu vyšla povídka Pád Unargatu (uvedená povídka z vojny) v časopise Zbraně Avalonu 34. V roce 2004 (25.10.2004) pak v čísle 35 povídka Poslední soud.  (Fanzin vydávaný od roku 1994-2004 SFK Avalon získal v letech 1998, 1999 a 2000 1. místo v hodnocení Akademie scifi, fantasy a hororu.)

V roce 2007 jsem se zúčastnil literární soutěže Vidoucí. Mezi více než dvěma sty padesáti účastníky jsem skončil na osmnáctém místě. Nebylo to vítězství. Bylo to krásné, ale téměř neviditelné osmnácté místo.

Psal jsem dál.

Do šuplíku.

Jedno jsem měl v paspartách své básně na výstavě mezi obrazy Náchodského malířského spolku AMAG. Jedna vyšla v tehdejším časopise Pevnost. Dvě autorská čtení v rámci divadelních festivalů. Přes dílčí úspěchy nic, co by změnilo svět. Jen další drobné stopy na cestě.

Pak přišel život.

Práce, rodina, fotografie, služba u policie, radosti i ztráty. A s nimi poznání, že nejhorší nejsou věci, které se nepovedou, ale ty, které nikdy nedokončíme.

Proto dnes vydávám Ve stínu Havrana.

Ne proto, že bych si myslel, že ji musí každý číst.

Ne proto, že bych věřil, že změní svět.

Vydávám ji proto, že jsem ji kdysi začal psát.

A protože jsem se za ta léta naučil jednu důležitou věc –  Z „někdy“  se příliš často stane „nikdy“. A na nikdy nemám čas. 

Možná moje kniha zapadne mezi stovkami jiných titulů. Možná si ji přečte jen několik desítek nebo stovek lidí.

To není to nejdůležitější.

Důležité je, že vznikla.

Že jsem dokončil cestu, kterou jsem kdysi začal.

A že po mně zůstane něco víc než jen fotografie nebo vzpomínky.

Příběh.

Protože věřím, že člověk neumírá ve chvíli, kdy odejde.

Dokud někde zůstává jeho příběh, zůstává tu s ním i část jeho samotného.